Máme tady poslední den ve školním roce a po Nuslích pobíhají žáčci s vysvědčením. Zároveň před pár dny běžela diskuze jedné maminky na domškolácích ohledně toho, že dali v jedné škole její prvňačce dvojku.
A protože se všude kolem mě mluví o vysvědčení - zavzpomínala jsem také na školu.
První rok v ZŠ byl asi nejdrsnější pro mou mamku a ani ne tak pro mě. Šla jsem do školy hned pár dnů po narozeninách, kdy jsem oslavila šest let. Co si matně vzpomínám, tak jsem vlastně nechápala na co ta škola slouží. Měla jsem potřebu běhat a zkoumat a ne dlouhou dobu sedět v lavici. Paní učitelka vyžadovala poslušnost, uznávání autority a takovým dětem jako mě to dávala neustále najevo. Nejčastější poznámky v žákovské knížce byly typu: honí se po třídě s kluky a pere se. To prostě neměla žádná holka ze třídy. Nikdy jsem nebyla na dospělé drzá, ale prostě byla jsem podle mamky živější dítě a hodně jsem chtěla komunikovat s dospělými (a na to prostě ve škole není moc času). Naopak na některé věci jsem dodnes zpomalená a hloubám nad nimi.
Paní učitelka neměla ráda ptaní a vyjadřování vlastních názorů. Na kroužek výtvarky mně nechtěla vzít - prý až budu poslouchat. To naštěstí táta zasáhl a paní učitelka mě měla na kroužku jako zpestření. V první polovině jsem měla jasně vyfasovanou dvojku. Před některými lidmi to raději ani neříkám, protože přece je správná jednička. Ale proč se za to stydět? Je to jen hloupé hodnocení a osobně mě to hodně poposunulo, že jsem dělala věci pro sebe. Sama jsem se postupem času byla schopna naučit spoustu zajímavých a užitečných věci, které se ve škole neučí a možná ani paní učitelka dodnes neumí. Zajímavé je, že druhé pololetí první třídy jsem prý byla mezi nejlepšími dětmi ve třídě a tak mi alespoň paní učitelka dala dvojku ze zpěvu. Bohužel nepochopila, že známky jsou mi úplně jedno. Asi ji i rozčilovalo, že jsem neslyšela na její razítka za odměnu. Doma jsem měla hezčí a větší - tak proč dělat nějaké stupidní úkoly (pro mě kreslíci, pro některé děti mohou být jiné), když žádné razítko nechci.
V dalších letech šla hodně kolem mě čeština a předměty, které mě nezaujaly. Neměla jsem špatné známky - ale jedničky ze všeho jsem nepotřebovala mít. Kolikrát stačila jen změna učitele a předmět byl pro mě na žebříčku číslo jedna. Prvním učitelem, který mě nadchnul mimo třídní paní učitelky v první třídě, byl pan učitel Kulík. Byl to starý pan učitel (byl to takový hodný dědeček), kterému bylo určitě tak 70 let a chodil vždy do tříd stopovat čtení. Kolik za minutu přečteme slov. Hrozně mě tehdy zajímalo, kolik je člověk schopný přečíst maximálně za tu minutu. Tak jsem se snažila vždy číst, co nejrychleji, abych to zjistila.
Myslím, že moji tvrdohlavost a neuznávání známek nesla mnohem hůře má mamka než já. Kolikrát mi bylo líto, že mamka je z toho smutná.
Poznamenaná z celkové dvojky z první třídy nejsem a spíše si dnes z toho beru, že když člověk chce, tak dosáhne velkých věcí i bez známek. A každý máme jiné období, kdy nám něco jde. To i my dospělí. Zároveň vím, že v některých věcech si nechám raději od někoho poradit. Naopak některé práce zvládám mnohem lépe než ostatní. Známky ve mě zanechaly, že nemám lidi soudit na první dojem. Je to hrozně ošemetné někoho nebo něco jednorázově zhodnotit.
Blíží se prázdniny - tak hoďte známky Vašich dětí za hlavu :-) . V životě jsou důležitější a potřebnější věci :-)
