Vzdělávání ve Španělsku

Za tento zajímavý článek velice děkuji paní Evě Sehnalové, která žije se svými třemi dětmi ve Španělsku v provincii Andalusie, okres Málaga. A nyní již samotné zkušenosti maminky ze zahraničí. Článek je záměrně ponechám téměř v původním znění, aby nedošlo ke zkreslení.



Děti jsou už od narození schopné se učit samy. Každé dítě má vlastní cestu a vlastní tempo. Rodičovským úkolem by měla být pouze podpora v tom, kým děti chtějí být. Ne jim nařizovat - kým mají být. Proto začnu se vzděláváním dětí ve Španělsku od samého začátku. A to od narození.

Jesle ve Španělsku

Maminky ve Španělsku jsou nuceny děti dát do jeslí už od půl roku věku dítěte. Maminky nepobírají rodičovskou dovolenou 3-4 roky, ale pouze půl roku a málokterá matka má na takovou podporu nárok. Záleží na tom, zda měla práci. Zato je vzdělávání tohoto typu pro děti zdarma. Nazvala jsem už jesle vzděláváním záměrně. Sama jsem byla překvapena jak takové vzdělávací jesle fungují.

Děti mají učebnice a studijní plán. Každý trimestr rodiče dostanou hodnotící zprávu o chování a vývoji vlastního dítěte. Rodičům jesle dávají přehled k tomu, aby věděli: jak se jejich dítě chová ve skupině, zda se vyvíjí jeho komunikace, je samostatné, jakým pokynům už rozumí, umí barvy, rozezná přídavná jména (např.malý, velký). V jeslích je možnost anglického jazyka.
Pro některé rodiče může být šokující mít studijní plán už v jeslích. Vidím to jako velké plus a myslím, že klasické jesle v Čechách by se mohly více rozvíjet. Dbát na větší osamostatnění každého malého jedince. Zastávám názor, že dítě by mělo být prvním rokem života převážně s matkou a dostávat od ní tolik lásky, kolik samo bude vyžadovat. Ale zhruba po roce, kdy dítě začíná dobře chodit, je to pro mě takový znamení k osamostatňování. „Mami jdu do světa.“ Ovšem pouze pokud to matka tak skutečně cítí a dokáže dát svému dítěti důvěru v jeho vlastní život. Také je důležité, aby matka měla důvěru k učitelkám a sama se cítila na vybraném místě dobře. Ve Španělsku je takový výběr školek nebo jeslí o dost jednodušší než v ČR. Místní lidé mají úplně jiný přístup k dětem než je zvykem v Čechách. Děti jsou ve společnosti na prvním místě. Proto i ve vzdělávacích zařízeních je cítit láska, mír a pohoda. Moje dcera byla v těchto jeslích spokojená, vždycky se do jeslí těšila a nikdy nebyl problém s pláčem! Naučila se rozumět a mluvit Španělsky, naučila se držet tužku, malovat různými typy barev. Naučila se říkat, kdy chce na záchod. Vidím, že moji dceři takové jesle byly velice prospěšné. Je z ní cítit sebevědomí.

Srovnání s první dcerou, která nechodila do jeslí ve Španělsku

 Jen pro srovnání. S moji první dcerou jsem žila v Čechách a byla jsem na rodičovské dovolené 3 roky. Moje první dcera nechodila do jeslí ani do jiného zařízení, ale věnovala jsem se jí doma. Nyní s odstupem času vidím, že moje péče byla přehnaná. (neustále jsem vytvářela aktivity, malování, znaková řeč pro batolata, abeceda, písmenka). Musím přiznat, že jsem v dceři potlačila její vlastní kreativitu tím, že jsem ji nedala vlastní prostor. Sama jsem ji dala osnovy co má dělat nebo umět. Abych mohla ukazovat, jak chytrou holčičku mám. Všechno sobectví se nám jednou vrátí. Taky mě se to vracelo tím, že i v šesti letech neustále vyžadovala moje aktivity a sama se nedokázala zabavit. V tomto směru nebyla samostatná. Dítě je už ve třech letech téměř hotová osobnost a pokud jsem ji do tří let řídila život je hodně těžké změnit tuto závislost na mě. Ale díky domácímu vzdělávání, pro které jsme se rozhodli po dokončení první třídy, se všechno změnilo. Sama se rozhodla, že už nechce žádné osnovy od autorit. Když se tedy koukám zpětně, co bylo lepší: zda být s dcerou 3 roky doma nebo druhá dcera, která byla od 1 roka v láskyplných vzdělávacích jeslích. Jsem pro jesle takového typu jako jsou tady ve Španělsku. Dítě sice má osnovy, ale nikdo děti do ničeho nenutí. Je to o tom, že mají příležitost něco nového objevovat nebo je to ještě zajímat nebude? Samy děti to mají v rukou. Řekla bych, že tyto jesle nepokazily žádný přirozený vývoj dítěte, spíše naopak, obohatilo ho.

Škola ve Španělsku začíná ve školce



Od tří let ve Španělsku děti nastupují do školy. V areálu školy jsou děti od 3 do12 let. První tři roky jsou brány něco jako u nás přípravka do školy nebo-li mateřská škola. Není to klasické vzdělávání je to forma objevování. Tyto tři roky jsou nepovinné. Nesetkala jsem se s rodiči, kteří by nevyužily těchto tří let. Za tohle vzdělání se opět nic neplatí. Školní rok je opět rozdělený na trimestry. Které jsou zakončené slovním hodnocením žáka. Nejde však o to, aby měl žák nejlepší slovní hodnocení. Naopak škola se snaží předat rodičům pravdivé informace ohledně dítěte. Snaží se spolupracovat s rodiči, aby dítě ještě lépe prospívalo. Děti se učí formou her. Jednomu tématu se věnují třeba dva týdny nebo měsíc. Napíšu pár příkladů, jak zhruba výuka probíhá. Děti měly chodit do školy převlečený za indiány, ve škole se pak snažily napodobit život indiánů. Zkoumaly kytičky, zvířátka. Tancovaly a bubnovaly a sbíraly informace o jejich životech.
Dalším tématem bylo pozorování světla. Každý den měly nosit baterky na dělání stínů. S tímto tématem se pojí hodně zajímavých otázek. Co se stane, když svítíme na kulatý předmět, malý předmět nebo velký předmět? Jak se tvoří stíny? Co se stane když baterkou svítíme na předmět z různé vzdálenosti? Morzeova abeceda. Co se stane s naší zornicí když zaostří světlo? Co je denní a umělé světlo? Jak tvoří stíny sluníčko? Jak vzniká den a noc? Děti se ponořily do zábavného zkoumání světla.
Dalším tématem byla hra na lékaře, ve škole si vytvořili ordinaci s příslušenstvím pro doktora a hrály si na lékaře a pacienty. Při tom se učily i biologii člověka. Měly k dispozici i rentgenové snímky částí těla, tak každý mohl vidět jak vypadají naše kosti. Že jsou na pohmat tvrdé naopak to měkké, že jsou svaly. Nechyběly další ohromné témata plný otázek a zajímavých her.
Škola začíná od 9 hodin do 14 hodin. Učitelé v této škole byli velice uvolnění, nemuseli na děti klást velké nároky. Vše probíhalo formou her. Ve třídě bylo zhruba 20 dětí. Jeden učitel a 3 pomocnice ve třídě.
Moje dcera chodila z takové školy nadšená. Byla plná dojmů a už se zase těšila do školy. Byla jsem spokojená, že mám pro děti to co jsem si vždy přála. Nenásilnou metodou děti uměly do šesti let písmenka, uměly je psát, podepsat se, počítat a kreativně se projevovat. To vše jen formou hraní.

Škola od 6 let

Naše spokojenost netrvala dlouho. S nástupem do povinné školní docházky ( od 6 let) se vše změnilo. Měla jsem dojem, že škola bude i nadále pokračovat ve vzdělání dětí formou her jako dosud, ale nastolil klasický povinný školní systém, jako ho známe v ČR.
Sezení v lavicích. Být potichu, nehrát si a soustředit se na učení. Pít, jíst a chodit na WC jen o přestávkách. Začala disciplína a monogamní proslovy učitele. Škola nabrala velikou vážnost. Známkování dětí a soutěžení mezi jedinci. Potlačování jedinečnosti, naopak zařazení do průměru. Moje dcera se začala projevovat úplně jinak než ty předchozí roky. Viděla jsem, že něco není v pořádku. Odmítala chodit do školy, raději byla nemocná. Když jsem se s ní chtěla učit veškeré učení dopředu odmítala s argumentem, že učení má ve škole a to stačí. Měla k učení nechuť již v první třídě. To pro mě bylo šokující. Říkala jsem si, co bude dělat ty následující roky ve škole.
Odpoledne po škole toužila být s dětmi, protože ve škole si s nimi hrát nemohla. Přestávky byly příliš krátké. To je ta slavná socializace ze škol. Moje dcera se mi měnila před očima a to pro mě byl důvod se znepokojovat. Začala jsem navštěvovat interaktivní skupiny, které nabízela škola. Maminky mohly pomáhat ve škole a vidět systém vzdělávání. Škola se snažila mít trochu alternativní přístup k učení, ale bohužel pokud se i alternativní metody učení odehrávají v systému školství na který jsme zvyklí i v ČR, není to dostatečný. Učitelé jsou stresovaní, že musí jet podle osnov a to na děti klade veliký tlak. Mají učebnice, které musí za rok vyplnit a z učení se stává jenom sezení za učebnicí. Obrázky v učebnici nejsou nic platné. Je vyžadované neustálé soustředění a disciplína. Když jsem navštěvovala školu, viděla jsem na vlastní oči, že každé dítě z 20 je absolutně rozdílné. Není možné, aby tento systém byl pro každého jedince úspěšný. Bylo mi těch dětí líto. Učitel je neustále napomínal, aby seděly v lavicích. Nedokážu přehlížet, co z krásných malých osobností vytváří tento zaběhlý systém vzdělávání. Jsem si jistá, že nastane doba, kdy tenhle systém vzdělávání skončí, protože ve finále už každý ví a vidí, že škola v životě není důležitá, tak jako samotné učení. Bohužel jsem si vědoma i toho, že změny školství se už asi ani nedožiju. A proto jsem se rozhodla jednat již nyní. Protože si nemohu finančně dovolit soukromou alternativní školu, rozhodla jsem se pro vzdělávání doma.

Domácí vzdělávání ve Španělsku
Na domácí vzdělávání se zde lidi netváří moc přívětivě. Pokud se rodič rozhodne vzdělávat doma, musí dítě odhlásit ze školy a rodina je nahlášená na sociální odbory. Rodina může být i trestně stíhaná. Není to přímo nelegální ale ani legální. Neexistuje pro domácí vzdělání žádný jasný zákon. Jde tedy o „homeschooling“ dítě nemá osnovy a dělá zkoušky až v 18 letech. Takže po téhle stránce má dítě svobodu učení. Já jsem se ale rozhodla přihlásit moji dceru do české školy s individuálním vzděláváním s tím, že každých půl roku budeme mít přezkoušení přes skype. Českou školu jsem zvolila, abychom neměli problémy se španělským zákonem, který nepodporuje domácí vzdělávání.

Česká republika versus Španělsko
Protože jsem se rozhodla vzít vzdělávání do svých rukou, nemohu dále posuzovat školy ve vyšších ročnících. Téma vzdělávání ve Španělsku se dá probírat velmi do podrobnosti a uvažovat co je vlastně lepší. Zda české vzdělávání nebo španělské. Z mé strany by mělo projít školství reformou, jak tady ve Španělsku, tak v ČR. Od ostatních maminek vím, že hodně dětí na základní škole propadává. Španělské školství se zdá být přísnější než v ČR. Pro děti to však musí být velmi stresující. Když děti přecházejí na střední školu je to pro děti velký šok a potřebují čas na adaptaci v další škole. Pak se tedy ptám? Neměla by základní škola připravit dobře každé dítě na tenhle přestup na střední školu? Jak je potom možné, že jedničkář na základní škole se na střední škole stává propadajícím žákem? K čemu je potom tolik let na základní škole? Rodiče i kantoři mají před očima tolik viditelných dopadů tohoto systému školství. Proč se nikdo neznepokojuje? Není to viditelná chyba, že něco nefunguje?

Pokud dítě chodí do školy, neustále propadává, není to chyba školy? My rodiče jsme povinný mít děti ve školách a ze školy má přeci dítě vyjít vzdělané. Je tomu tak? Naopak se setkávám s tvrzením, on je hloupí, rodiče se nestarají, rodiče se s dětma musí učit i po škole. Škola se nemůže zabývat každým jedincem.
Takže když se škola nezajímá o děti, které mají v učení problémy. Proč tedy děti chodí do školy, kde jsou profesionální pedagogové, kteří by se právě měli věnovat těm slabším dětem? Rodiče nejsou vzdělaní na to aby dokázaly problémovým dětem pomoct. Všechno je to obráceně, škola má ráda děti s kterými nejsou problémy a učení jim jde téměř samo. Tyhle děti dělají dobré jméno škole. Pro tyhle děti má být škola? Co když právě děti, kterým jde učení samo mají na mnohem víc než je škola dokáže naučit? Není tedy škola ztráta času? Pro koho vlastně škola je? Je to místo pro socializaci každého jedince? Dítě každý den navštěvuje stejnou třídu, kde jsou pořád ty stejné děti. Co když ve třídě, kam jedinec chodí nemá žádného opravdového kamaráda? Je to socializace? Je to jako když dospělí musí chodit do práce, která ho nebaví, vidí každý den autoritativního šéfa a ještě je nucen trávit čas s kolegy, který nepokládá za své přátele. Co když má dítě nejlepšího kamaráda v jiné třídě? Můžou spolu chodit do třídy? Pokud mají rozdílný věk nemůžou spolu trávit čas ve škole. A pokud je ve stejném věku je lepší když nejlepší kamarádi spolu nechodí do třídy, mohli by vyrušovat vyučování. Budou rozsazení. Co je socializace dítěte? Podle mě by dítě mělo možnost si vybrat své kamarády ať už je to dospělí, sourozenec nebo kamarád ze sousedství a trávit s nimi čas podle svého. Skuteční přátelé s námi zůstávají celý život, nemusíme se loučit, když odcházíme na střední školu. Měli bychom mít podporu od přátel, ne se učit být zesměšňován nebo ovlivňován. Umí čelit dospělí člověk zesměšňování? Dítě by se toto mělo učit ve škole a stávat se tak díky posměškům od ostatních dětí silnější. Skutečně špatné chování od nezvladatelných jedinců ze třídy pomáhá dětem k sebeprosazení? Setrvával by dospělí jedinec s lidmi, kteří se mu posmívají? Proč se ve školách objevuje šikana? Není to další znepokojující chyba dnešního školství? Ano vzdělání je důležité a socializace dítěte také. Splňuje to škola? Nebo děti chodí do školy ze zvyku, protože musí a nikdo nad tím nepřemýšlí?
Byla jsem spokojená se španělským vzděláním pro ty nejmenší děti, sice také musely chodit mezi ten stejný kolektiv, ale pro malé děti je to takové seznamování s okolím. Skutečná socializace u dětí vzniká až když jsou děti dostatečně vyspělé a to bývá právě v období povinné školní docházky nebo v mateřských školách. Bohužel nerozumím způsobu systému klasických škol a nechci ho podporovat. Jsem ráda, že dnes už se můžu rozhodnout co pro své dítě chci a co ne. Přeji hodně štěstí všem rodičům při rozhodování o budoucnosti svých dětí.
 

E-book Chci změnu

Před prázdninami se ke mně dostal e-book Chci změnu od Zdenky Tomaidesové. Bohužel teprve nyní jsem se dostala k napsání slíbené recenze. Nad knihou je nutné přemýšlet a důležité je pro čtenáře s knihou pracovat pomocí praktických cvičení.

Kniha je vhodná pro všechny generace, ale nejvíce příkladů z praxe je zaměřeno na ženy středního věku, se kterými Zdenka přichází nejvíce do kontaktu. Změnu k lepšímu po malých krůčcích (kaizen) je přece dobré dělat v každém věku :-) .

Hodně technik v knize znám již z vysoké školy nebo z jiných publikací. Velkým přínosem knihy je vše na jednom místě a odpadá Vám hledání mimo.

Osobně je na mě kniha moc plánovací, ale pro hodně lidí (které znám) může být velkým přínosem. Většina lidí je zvyklá plánovat. Osobně žiju přítomnosti a když je potřeba něco změnit - změním to. Ráda věci měním podle situace, příležitostí a nálady a to si většinou nelze naplánovat. Chápu, že pro některé jedince změna hned je nepřijatelná a musí si to naplánovat a vůbec se na to připravit. V knize je i krátce o změně šokem a malá zmínka o Mind mapách - takže pro toho kdo vůbec nezná - dobrá inspirace

Líbily se mi citáty různých zajímavých osobností, které mně určité věci potvrdily. Kniha je vhodná pro ty, kteří si něco potřebují zaznamenávat např. na papír a jako počáteční proniknutí do různých technik.

V závěru knihy najdete doporučení na další zajímavou literaturu.

UČ (SE) CESTOVÁNÍM I

Proč vlastně píši článek na téma UČ (SE) CESTOVÁNÍM? Letošní dovolená na Moravu opět potvrdila, že učení cestováním a v nesterilním prostředí je mnohem lepší než memorování ve škole. Při cestování jsem se naučila mnohem více než v některých předmětech na základní škole. Prostě mimo školu to jde mnohem lépe :-).

Ráda bych pravidelně dávala tipy na již navštívená místa a inspirovala ostatní. Ze zkušenosti ucelený výlet s podrobnostmi a časovou náročností často na internetu nenajdu. Nejlepší informace jsou získané od místních a vlastní zkušenost - tak proč se nepodělit :-)

Teď již samotný výlet. Výlet byl přizpůsobován počasí z důvodů tropických veder. V případě jiného počasí by byla více pěší turistika.

Výlet po Zlíně

V úterý 21. července jsme se vydali vlakem do Zlína. Baťův institut (budova č. 14) a Baťova kancelář ve výtahu nesměla hned odpoledne chybět. Inspirativní zde jsou informace o Baťovi - pro mě hodně zajímavé. I přesto, že jsem studovala VŠE - ve Zlíně jsem se o Baťovi dozvěděla mnohem více. Některé jeho myšlenky by měly být základní pro ekonomy. Dozvíte se zde i mnoho informací o animacích a filmových ateliérech Zlín. Najdete zde i velkou vzdělávací deskovou hru laděnou na dobu Bati.  Pro ubytování doporučuji penzion Sokolská, který je blízko od vlaku a dostanete se z centra MHD. Stačí zarezervovat den předem - v této oblasti jsou přes léto volné ubytovací kapacity a je velká šance, že dostanete apartmán za cenu dvoulůžkového pokoje. Počítejte s tím, že ve Zlíně nezažijete velké gastromické zážitky. Místní doporučovali restauraci na výpadovce z města, ale přes celé město se nám nechtělo jezdit. Pro večeře jsme využili místní trh na náměstí Míru ve Zlíně. V sezóně tam najdete kvalitní moravskou a slovenskou zeleninu a ovoce. Pečivo moc již nejíme, ale pro snídaně jsme neodolali pekárně blízko autobusového a vlakového nádraží. Pekárna u Jahodů nabízí poctivé pečivo a cenově bez kávy seženete snídani za 20 Kč.

Hrad Malenovice a ZOO Lešná

Další den ve středu jsme se navštívili hrad Malenovice, který je již součástí Zlína. Odpoledne nás čekala ZOO Lešna. ZOO překvapí i dospělé a na své si určitě přijdou děti. V areálu je mnoho interaktivních prvků - od možnosti si zahrát na bubny, podívat se za dinosaury, dozvědět se o Mayské kultuře a mnoho dalšího. Hlavní atrakcí jsou rejnoci, které si můžete pohladit a nakrmit zakoupeným jídlem. Jsou k návštěvníkům velmi přítulní. Vše lze absolvovat autobusem z centra Zlína.

Vizovice

Ve čtvrtek jsme se vydali do Vizovic, kde jsme si prohlédli náměstí a zámek se zajímavě upravenými lípami. Obědvali jsme v restauraci U Tonka. Jídlo je zde chutné a za rozumnou cenu. O víkendu doporučuji dětskou porci - jinak dostanete nesněditelnou porci. Během dne se také dostalo na čokoládovnu. Tu ovšem nemohu doporučit - je to jen skvělý tah na turisty. Děkuji paní učitelce na Zbožíznalství - dodnes si pamatuji složení pravé čokolády a její hojně užívané slovo "fíhá" :-) . Už při kupování bylo podezdřelé, že paní prodavačka mlžila se složením čokolády. Přesto jsme čokoládu otestovali a k "luxusní čokoládě" dostali rostlinnou šlehačku. Čokoláda nám připadala jako roztavená mléčna Orionka. Takto někteří dělají byznys pod rouškou kvalitní čokolády. Po vyžádání složení od obsluhy bylo jasno - všechny složky pravé nefalšované čokolády neobsahovala. Mezi zámkem a čokoládovnou je galerie - doporučuji. Najdete zde hezké rukodělné výrobky a některé i dost podceněné - např. háčkované výrobky a náušnice z korálků. Ve Vizovicích je Rybárna. Měli jsme zde amura v sezamu, ale ten nás moc nenadchnul. Salát z uzené ryby a domácí limonáda byly úžasné. A nezapomeňte na Křapky (místní specialita v kraji - sladké pečivo s mandlemi). Na internetu jsem hledala recept, ale bohužel nenašla. Ve Vizovicích jsme se ubytovali zde a opět jsme dostali lepší pokoj za stejnou cenu. Asi štěstí :-) Večer se v penzionu lze najíst - kvalitní, chutné jídlo a za dobrou cenu.

Luhačovice

V pátek jsme chtěli podniknout pěší turistiku, ale na dlouhé túry bylo šílené vedro. Odjeli jsme autobusem do Luhačovic, prohlédli si promenádu a ochutnali jednotlivé prameny (celkem pět pramenů). Na téměř každém rohu narazíte v Luhačovicích na levná polední meníčka ( 60 Kč  hl. chod s polévkou), protože se restauratéři přetahují o hosty.

Vizovice a workshop pečiva

Na sobotu se nám podařil domluvit workshop vizovického pečiva s paní Helenou Kučerovou, která vyráběla již jako dítě společně s dědečkem vizovické pečivo. Tento program je neveřejný a musíte se s paní individuálně domluvit. Trochu námahy stojí za to - za asistence paní Heleny vytvoříte profesionální zvířátka z vizovického těsta. Více o vizovickém pečivu a video s majitelkou pekárny v dalším článku. Budeme se snažit co nejdříve sestříhat. V informačním centru jsme narazili na hru Vajdojka, která je hezky zpracovaná a  při které se hráč stává valašským bačou a během 4 ročních období pracuje se svým stádečkem oveček. Doufám, že ji budeme co nejdříve hrát s dětmi na kroužcích.

 

Odjezd směr Hodonín

Odpoledne v sobotou jsme odjížděli na jižní Moravu k tetě přítele, kde jsme přespali. Byli jsme zde jen na jeden den, ale z předchozích návštěv je tato oblast skvělá na cykloturistiku. Vše je po rovině a můžete přejet až na Slovensko. Hodonín má více náměstí, ale hodně starých budov bylo zbouráno a postaveny nové paneláky. V Hodoníně najdete cukrárnu se skvělou zmrzlinou za 14 Kč a to poctivé staré velké kopečky vyráběné z ovoce a pravé smetany.

Snažila jsem se článek hodně zkrátit. Přesto se mi nepodařilo, aby bylo informačně přínosné. Snad jsem Vás neznudila.
 

 

Více fotografií z vícedenního výletu zde
 

Budoucnost vzdělávání našich dětí

V měsíci červnu se sešlo poměrně hodně akcí ohledně vzdělávání, které jsem navštívila. Chtěla jsem navštívit i jiné, ale bohužel nezbyl čas nebo se kryly.

V Paralelním Polisu v Holešovicích se konalo první pravidelné setkání Svobody učení. Setkání bylo hodně dlouhé, ale zato hodně výživné, plné létajících myšlenek a inspirace. Bylo možnost se setkat se zakladatelem svobodné školy a s rodiči domškoláků - pro mě hodně zajímavé. Jen co mi hodně chybělo - zaměření i na školáky z klasických škol. Z větší části se točilo jen okolo "domškoláků". Vždyť svobodu potřebuje i školák ve státní škole a dokonce i s nízkým sociálním zázemím v rodině. Ale na druhou stranu, jak to udělat bez spolupráce s rodinou? Některé rodiče ze sociálně slabých rodin to vůbec nezajímá a přitom jejich potomek může být v budoucnosti pro společnost velkým přínosem. Je vůbec reálná svoboda pro všechny žáky?

První pravidelné setkání ze Svobody učení

Otec Edufóra Jan Veselý v pátek 12.6. 2015 slavil narozeniny a využil tuto příležitost velmi netradičně. Místo dárků udělal sbírku na pokračování Edufóra s tombolou, aby se Regina mohla věnovat dalšímu jeho rozvoji. V Pracovně se pak na jeho narozeninách sešli lidé z různých oblastí vzdělávání a byla možná neformální diskuze. Dokonce jsem potkala lidi, které jsem neviděla pár let. Mimo tuto netradiční narozeninovou oslavu děkuji Edufórum za témata o inovačním vzdělávání, které přináší pomocí pozvaných hostů.

Neformální atmosféra na Edufórum a tombola

K diskuzi o vzdělávání ve společnosti 3M jsem se dostali s kolegou na základě pozvání. Úvod měla společnost Scio a pak se diskutovalo mezi vzdělávacími organizacemi a publikem (většinou lidé z firem). Od některých vzdělavacích organizacích mi přišlo trošku zkostnatělé představení: studuji management pro ředitele a naši žáci jsou dosahují skvělých výsledků ve Scio testech. Proč je důležité mít skvělé umístění v testech, když mohu být výborný v něčem jiném?

Někdo během diskuze navrhoval dělat již něco se studenty na pedagogických fakultách - tzv. je školit. Ano určitě, ale jestli tyto studenty vůbec jde přeškolit ve prospěch žáků, když člověk nechce? Učitelská profese je poslání a člověk k tomu musí mít hlavně talent a snahu. Zároveň vidím trend ve vzdělávání, že všichni by nejraději školili druhé, jak učit. Ale šel ten daný člověk do školy a vyzkoušel si tvrdou realitu déle než jeden rok?

Důlek na téma: Práce, kterou máme rádi hodnotím také jako velmi přínosný. Diskutování na Důlku bylo pro mě velice inspirativní a pro mě hlavní myšlenka: Když chceme vést další generaci, musíme si vůbec uvědomit, co chceme sami. Jak to pak vůbec můžeme chtít po dětech. K tomu patří i celkově svobodné myšlení a svobody se nebát.

Důlek:práce, kterou máme rádi

Kongres Žen, kde jsme měli  s Intellectus aktivity pro děti byl skvělý. Utvrdili jsme se podle zájmu dětí a rodičů, že zájmové aktivity Intellectus mají smysl. Na konci Kongresu jsem potkala paní učitelku (družinářku) z jedné školy, která musela ze školy odejít. A jaký byl důvod? Chtěla věci  dělat ve prospěch dětí. Sdílený rozhovor s ní byl hodně přínosný - děkuji za příjemné setkání. Doufám, že se ještě potkáme a společně něco vymyslíme.

Zajímavý článek od Anny Třešňákové ze Svobody učení o akci: "Kulatý stůl SKAV a EDUin: Co bude potřebovat dnešní prvňák jako budoucí uchazeč o práci?", kterou jsem chtěla také navštívit.

Na všech akcích, které jsem navštívila se mi líbila možnost propojení. A společnou snahou lze zvládnout i zlepšení vzdělávání u nás. Zároveň v rámci diskuze se člověk nutí zamyslet nad určitými věcmi.

LEGO® KidsFest Praha 2015

Téměř na poslední chvíli v pátek 26.6. 2015 jsme navštvíli společně se Zdeňkem

LEGO® KidsFest Praha 2015. Při vstupu nebyly fronty a nebylo nutné kupovat lístek v předprodeji.

Zdeněk i jako dospělák byl velmi nadšený - Lego miluje od dětství a  děti okolo vypadaly také šťastné.

Vše na Festu bylo skvěle organizované (bez velkých front), děti mohly vyzkoušet stavění z velkého množství různých druhů kostiček a také plnit připravené úkoly. Za splněné úkoly dostávaly razítka a na konci při cestě domů si vyměnily knížečku s razítky za LEGO odměnu. Na akci bylo najmuto i hodně brigádníků, kteří se  k dětem chovali hezky a plně věnovali. 

Akce nebyla jen vzdělávácí tím, že si děti mohly postavit vlastní kreativní díla. Mimo stavění mohly navštívit prostor LEGO Fans, kde byly sestaveny z Lego kostiček umělecká díla známých malířů a významné stavby. Takže možná Lego může některé děti nadchnout pro umění nebo cestování. 

Nechybělo ani Lego Mindstorms a Technic

Zde některé fotografie, více fotografií najdete na FB UČ (SE) S CHUTÍ 

 Některé rodiče mohla odradit cena - téměř 400 Kč/za osobu (jedno zda dítě nebo dospělý). Ano, cena nebyla nejnižší, ale náklady na pořádání velké akce nejsou také malé. Takže chápu, že cena byla poměrně vysoká. Přeprava a skládání exponátů musí dát pěkně zabrat, poplacení poměrně dost lidí na obsluhu, ztráty kostiček a další náklady, které ani nevidíme. Levněji šla koupit vstupenka na Slevomatu nebo byly i na trhu vstupenky 3+1 zdarma.

A jaké vylepšení by bylo dobré pro příští Festy:

• Lego na váhu pro fanoušky, které je standardně v Legolandech
• Lepší a zdravější strava pro děti - přece jen je to dětská akce a nedala bych vlastnímu dítěti hranolky přepalované v oleji.

Toto bylo v nabídce kantýny u vstupu - nugetky, hranolky a smažené rybí prsty mi nepřijdou pro děti super:

LEGO® KidsFest Praha 2015 se nám líbil a dětem podle zájmu a nadšených pohledů určitě také :)

A video nakonec:

Zbav se trémy a ovládni svou řeč

Jde se opravdu zbavit trémy?

Ano, jde. Člověk musí být trpělivý s tréninkem a hned to nevzdat. Někdy k tomu potřebuje druhou zkušenou osobu nebo skupinku lidí, kteří mu v nesnázích pomohou.

Petra Jasinského jsem potkala poprvé na Edufórum a minulý týden mě pozval na jeho kurz Zbav se trémy a ovládni svou řeč.

Petr říká, že je introvert, ale workshopy jsou u něj plné energie. Dokáže lidi rozproudit a ukázat, že prezentovat budete umět.

Umí si udělat legraci a rozptýlit atmosféru. Kurz není pasivní, ale interaktivní - vše si zkusíte a zároveň vidíte zlepšení u ostatních.

Po kurzu jsme s Petrem společně plánovali kroužek Prezentační klub, který bude ve spolupráci s Intellectus ve školách. Petr Jasinski poskytne vlastní koncept pro kroužky přizpůsobený dětem. Stane se tak společensky odpovědným podnikatelem za vzdělávání již pro ty nejmenší . Jen takových více lidí z praxe do škol - ať se jen neteoretizuje. Komunikace a prezentování pro děti je důležité. Na podzim se též uskuteční veřejný workshop pro děti s Petrem. Sledujte naše události na FB.

Omlouvám se za nedodání fotek přímo z kurzu, ale povaha kurzu nedovolila fotit - celé dvě hodiny byly plné aktivit a také byl uskutečněn v komorní atmosféře ve čtyřech účastnících.

Zde najdete feedbacky od ostatních - ať není názor ode mne jen jednostranný.

Necháváme dětem svobodu a vlastní rozhodnutí?

Necháváme dětem svobodu a vlastní rozhodnutí?

Během různých účastí na různých akcích o vzdělávání a čtení různých článků a komentů na fb nad tímto tématem stále více přemýšlím.  Také nad tím přemýšlíte? V životě pozoruji takové ty okamžiky, které se svobodou dětí nemají moc společného. Přesto navenek se tváří tak svobodně.

Zajímavý rozhovor Johna Lennona ve škole

Mnohokrát jsem zažila dítě, které se snaží něco sdělit. Ostatní ho ignorují

a dávají mu jasně najevo, že je to nezajímá. Lidi si občas neuvědomují, že někdo neumí skvěle komunikovat a zaujmout publikum (nemá pro to úplný talent), ale nakonec může mít skvělou myšlenku. Je potřeba mu naslouchat a dát čas.

Vzpomínám si na jednu akci o vzdělávání. Byl tam mladší hoch s maminkou (nejspíše domškolák) a při jeho řeči byl přehlížen téměř celou skupinou dospělých. Otrávené grimasy obličejů o tom nasvědčovaly. Předsudky ovládly celou místnost -  co nám tady ten malý klučina bude říkat. Zatím jeho celková myšlenka dávala smysl a podle mě měl velkou odvahu se do toho pustit.  Jeho myšlenky by zasloužily diskuzi. Bohužel ani já neměla tu odvahu ho podpořit a vzepřít se tlaku dospělých. Jak se mají ozývat děti, když necítí důvěru? Párkrát zkusí, ale pak to vzdají.

Ve skupině Domácí a komunitní vzdělávání se diskutovalo o Summerhillu a vhodnosti internátu pro děti. Vyskytovaly se věty: „Tam bych dítě nepustila“ atd. Co dítěti dát o těchto možnostech vědět? V případě, když bude chtít, tak mu to umožnit. Někteří rodiče uznaly, že je to jejich sobeckost (alespoň si to uvědomí).  Ano podle mě také – proč stavit dítě, když chce, co mu neublíží a posune ho dále. Co překonat vlastní strachy rodičů?

Místo toho stavíme dítě do nástrah reklam (ani si to neuvědomujeme), které je přesvědčují o úžasnosti tohoto produktu a této služby a jsou psychologicky ovlivňování ve svém rozhodnutí již od útlého dětství. V tomto věku určitým věcem nerozumí a myslí si, že ten jejich hodný pohádkový hrdina s nimi a daným produktem to myslí dobře. Děti jsou těmto tlakům vystaveny v televizi, na akcích pro děti, ve školách, ve školních jídelnách a na jiných místech. Zároveň nevnucujeme jim kolikrát věci, které jsou jen společensky přijatelné?

Odmala necháme na děti působit značky. Zdroj

Proč necháváme děti v domnění, že vše umíme? Na hodinách se mi stává, že děti říkají: „Ty všechno umíš“. A má reakce je: „Ne, neumím. Neumím zpívat a kreslení mám naučené strojově“. Někdy je dobré před dětmi ukázat i své slabiny a mít i sám svobodu, že nemusím před dětmi být dokonalý.  Málokdo z nás umí vše. Jen je to pro nás těžké přiznat. Na Vánoce jsem se např. dala do zpěvu s dětmi za jejich podpory. Upozorňuji, že to bylo na škole, kde mají hudební výchovu jako specializaci. Tato zkušenost posunula děti i mě – já mohu svobodně před nimi zpívat a děti mohou svobodně tvořit. Chybování je lidské, když se něco nového učíme a neděláme danou věc dokonale. Děláme to prostě s radostí a svobodou :-) 

Existuje mnoho škol, kde vedení chodí oblečené v obleku nebo v kostýmku jako byznysmeni. Odvážili by se do školy přijít v teplákách? Nebo v oblečení na úrovni dětí?  Tak, aby jim byli blíže. Opravdu musíme být dětem hyerarchicky výše nebo milujeme ty honosné obleky a kostýmky, které jsou „velmi pohodlné“?

Pomalejší dítě nemusí být vždy hloupé – nechte ho vyjádřit - jeho nápady a názory mohou být úžasné a geniální. Udělejme si čas a stále někam nespěchejme. Začít musíme u sebe, abychom porozuměli dětem, co opravdu chtějí.

Nutí mě k zamyšlení, zda někdy děti omezuji? Dávám si na určité situace pozor, ale také je omezuji. Např. úklidem po sobě, když říkají: „Proč musíme uklízet?“. Kdyby v dané třídě byly neustále, nejraději bych je nechala chvíli v nepořádku, aby poznaly samy, že to takto nefunguje.  Nebo by jim to začalo fungovat? Kam až zasahujeme do svobody dětí a co je dobře a špatně?